29.10.2009

Tak včera to byla kláda, ten den. Bylo volno – státní svátek a my jsme jeli k psímu psychologovi do Prahy.“Asi tak na hodinu“. Byli jsme tam 5 hodin a psi jsou pozašívaný, kde se dá a Buf vykastrovaný a má vyndané i druhé varle z břicha. Nechtěj mi hořet kamna. Teď tu máme lazaret. Doufám, že to Bufovi pomůže. Miky, dostává prášky proti agresivitě a Buf, aby z něj byla ženská. Ach jo. Chudák. Odnesl to. Jak má člověk být v tomhle prostředí v klidu. Vím – jaký si to uděláš, takový to máš. Spím víc, než předtím. Asi jsem fakt unavená. Včera u doktora mi bylo chvílemi docela zle. Viděl to na mě. Ale pomalinku se to zlepšuje. Trochu se bojím, jsem nervózní z té terapie zítra. Jedu autobusem, P zůstává doma s Bufem. I když, kdyby Buf fungoval jako teď, mohl by být s H. Ten totiž neodjel na výlet, je tu se mnou. Jsem ráda, že tu s těmi pozašívanými a vystresovanými psy nejsem sama. Teď jde veškerá kreativita stranou, nastupuje pouze práce J. Ale jestli to pomůže ke klidu v budoucnu, vyplatí se to. Jen aby to už skončilo, je toho hodně. Asi to tak ale má být. Snažili jsme se, udělali jsme maximum, teď už je to v rukou božích. Vůbec mu toho nechávám na práci v poslední době víc a víc. Snad ho nestrhám J. Je to tak o hodně příjemnější a ono to kupodivu funguje. Teď se ještě naučit nechat mu v rukou i tu svoji tvorbu a věřit mu. To by bylo super. Párkrát se mi to povedlo a vždycky byl výsledek bezva. Ale nevím, jak se do toho dostat na začátku tvorby – to ještě potřebuji vychytat. Dneska je mi o něco líp. Zjistila jsem, že když o těch svých ošklivých obrazech mluvím, že pak nejsou tak hrozné. Jako by stačilo to ze sebe dostat slovy.

Cesta je důležitější než to, co nás na cestu přivedlo.

ČARODĚJKA Z PORTOBELLA

Duše miluje vše krásné a hluboké

VÍTĚZ JE SÁM

Dneska od psaní pořád odbíhám k ohni, teď mi zvonil mobil, volal P, zase oheň, nemůžu se pak soustředit a zapnout tu pravou půlku hlavy. Ale cítím tam slabé lechtání. Je to legrace, jak to funguje. Ha, vypadá to, že ohýnek přeci jen bude hořet. To je dobře. Není tu nijak závratná zima, ale je to příjemnější. Jo, hoří! Bolí mě břicho a nevím proč. Možná z nervozity. Ještě jsem si nevzala prášky a taky do Bufa bych měla dostat nějaké jídlo. To bude obtížné, je jak náměsíčný, asi ho to dost bolí. Mám pro něj prášky proti bolesti, ale ty nemůžu dát na prázdný žaludek. Začarovaný kruh, jako se stává v životě často. Jak ho rozetnout? Jakýkoliv. Kde hledat ten způsob a klíč? Už mě nic nenapadá, buď mám mozek prázdný, nebo odpočinutý. Dneska nemám tolik neurózu a vztek jako včera. Nevím, co to do mě vjelo. H byl včera v outletu a dost dobře nakoupil. Kluk šikovná. Jde mu to líp, než když je s námi. Asi potřebuje fungovat sám, má pak pocit větší zodpovědnosti a je dospělejší. No jo, už není malé dítě. Venku jsou hezky barevné stromy. A hodně už je opadaných, jde to rychle. Za chvíli bude zima. A co bude se mnou ví jen bůh. V prosinci budu půl roku na neschopence a co dál? Uvidíme taky, jak mi bude. Zatím to na práci moc nevypadá. Nemůžu přeci dělat po 10 minutách. To by mě z každé práce vyrazili. Trochu se bojím toho, co bude. Dochází mi náplň v tužce, škoda, píše se s ní krásně. Jinak ta operace byla šíleně drahá, P musel vzít peníze z úvěru a zaplatili jsme jen půlku. Druhou až po výplatě. Ach jo, kde ty peníze brát. Ne moc, jen tak abychom nemuseli mít další dluhy mimo hypotéku. To ale nevím. Nejsem si jistá, že tady může pomoci bůh. Bylo by to ale fajn!

Vpřed nás nevede vysvětlení, ale naše vůle jít dál.

BRIDA

28.10.2009

Tak přeci jen zázraky asi existují. Včera večer jsem se modlila, aby nám ten nahoře pomohl se psy a dneska, když P poslal dotazník psímu psychologovi, ten se obratem ozval a že máme přijet hned odpoledne. Tak uvidíme.jinak mám nepříjemný pocit, že se se mnou zase začíná dít něco blbého. Začínám být nervní, budím se v noci, mám chvílemi pocit, že budu brečet, prostě mi to připadá, že se to začíná vracet. I se mi zase pomalu začínají vracet špatné představy a sny. Chce se mi zvracet (svírá se mi žaludek) a mám pocit, že tam mám černého hada (vidím se, jak ho zvracím). Nevím, co s tím. A dneska se mi zdálo o našich – nic moc veselého to nebylo. A vidím černé ptáky, kteří mi klovou do mozku – zase ty moje obrazy! Ale včera u doktorky, kde jsem hrozně dlouho čekala, jsem „vzbudila své vnitřní dítě“ a dívala se, jak tam blbla v čekárně (dělala lumpárny, které se mi chtělo dělat). To bylo fajn, jen jsem působila divně, protože jsem se chvílemi usmívala. Nějak mě dneska nenapadá, co psát. Začala jsem natírat ty skříně a všechno mě bolí. Ale je to fajn ta práce. Je něco vidět hned. Jen se mi nechtěj dělat tak výrazné barvy, nevím proč. Tlumím je černou. Tak jsem se dočetla, že jsou módní kouřové barvy – he, sháním je už roky a teď to bude vypadat, jako když se držím módních trendů. Musím si ostříhat nehty a vlasy. Děsně rychle mi rostou. Psi spí. Měla bych se zcivilizovat, ale až to dopíšu. Pořád mám ještě na ruce tu šňůrku, co mi dala Lesní víla u D nejde rozvázat. Tak budu muset počkat, až se rozpadne :-). Ta šňůrka…

Na mém životě není nic zvláštního. Mám svůj cíl – najít lásku – a dělám všechno, abych jej dosáhl, a přitom si zachoval vlastní důstojnost.

U ŘEKY PIEDRA JSEM USEDLA A PLAKALA

Občas mi chybí to rozebírání pocitů a duše. Jsem zvědavá, jaký bude ten terapeut v Praze. Přeci jen budeme začínat od začátku. Snad si sedneme. Je ale pravda, že u doktora K jsem měla v první moment nedobrý pocit. A přitom mi pak tolik pomohl. Třeba začíná selhávat můj čuch na lidi? Ka mi snad půjčí stroj, tak budu šít srdíčka. To by mohlo být uklidňující. Tedy, ten můj stroj je ale zaprášený. Mohla bych tu občas utřít prach! No, a co dál? Uklidit bych měla – hlavně vytřít, ta podlaha je děsná. Když ty psi se na ní pořád rvou a pak je jak prasko. Třeba se už rvát nebudou, třeba jim psycholog pomůže, i když nevím, jak. Včera jsem vařila francouzskou cibulačku originál a ta byla mňam. Musím si ten recept schovat, abych ji mohla zase uvařit. Dneska jsem chtěla dělat buřtguláš, ale H je až do soboty pryč, tak až přijede. Pro nás by toho bylo hodně. Tak už zase nevím, co psát. Nějak mi opět začíná zlobit mozek, už se to v něm zase začíná vířit a motat. A skoro vůbec si nepamatuju, co se dělo nedávno. To chci vidět, co budu tomu doktorovi říkat, když si skoro nic nepamatuju. Snad to naskočí. Jsem debil a už jím asi zůstanu! Mám pocit, že se to už nikdy nezlepší. Kdo mi ten mozek sebral? Do prdele! Mám už zase na sebe vztek. Je to tady. A už to vypadalo tak hezky. Kurva, kurva. Copak budu pořád k ničemu? JÁ SE ZBLÁZNÍM! Co se to se mnou děje, proboha? Kdo vlastně jsem? Dr. Jekyll nebo Mr. Hyde? Chce se mi brečet, je to v háji. Už v tom zase lítám. Bolí mě hlava, je těžká, hučí v ní. Něco se děje. Ale co? A proč k horšímu? Jsem unavená a otrávená.

Pomoz a bude ti pomoženo. Každý musí předat, co se naučil. Proto usedne bojovník k ohni a vypráví, jak prožil svůj den v boji.

RUKOVĚŤ BOJOVNÍKA SVĚTLA

27.10.2009

Tak už dlouho jsem nic nepsala. Ani nevím, proč, asi z lenosti :-). Jsem už několik dní doma. Zpočátku to bylo náročné – jiný režim, hluk, psi, který se rvou. Každý večer jsem byla na doraz. A do toho telefonáty s R – kdy přejedeme, že jsme tam byli naposledy o Vánocích, atd. Mám pocit, že buď jim vůbec nedochází, že jsem fakt nemocná, nebo je jim to jedno! A navíc je to z velké části jejich vina! Prý trauma z dětství zvyšuje možnost únavového syndromu 6x. Tak u mě to tedy zafungovalo. Ale to jim stejně nevysvětlím, že ten jejich příšerný způsob soužití na mě nechal takovéhle následky. Už je slyším – „to je blbost, nech si ty řeči, nesváděj to na nás, atd. . (Tak tuhle část jsem neměla odvahu zatím zveřejnit, snad někdy později, možná)   Ale co. Bojuji s tím, co můžu. Je fakt, že už na mě leze tvořivá nálada – včera jsem začala řádit s natíráním nábytku. Baví mě to a snad z toho vyleze i něco zajímavého. Postupně se pokusím ten spodek předělat, co budu moct. P na mě sice koukal pochybovačně, ale D si předělala barák taky sama a teta R taky. Tak proč ne já? Musím (nemusím-chci) se naučit spoustu věcí, abych z toho mohla udělat obyvatelný prostor. Pro mě je důležité, že na to mám chuť. Je fakt, že jsem to včera asi trochu přehnala, jsem dneska jak zpráskaná, ale mám z toho malého výsledku radost. Bude to barevné, nějak teď potřebuji barvy. Mozek mi ještě zlobí, pořád se špatně soustředím, ale zlepšuje se to. Pomalinku, ale přece. Objednala jsem si prašné křídy, mám chuť kreslit. Ale můžeme je zaplatit až po 10.11. Tak nevím, jestli mi počkají. Ach ty peníze! Pomalinku mně zase začínají svazovat ruce. Nesmím se dát! Chtěla bych si vytvořit otisk ve společnosti. Nový, ne se přizpůsobovat a vpasovávat do toho původního. Je ale pravda, že úplně bez peněz to nejde. I když u těch skříní to jde – jsou staré a zadarmo a barvy jsem dostala od D. Tedy ne všechny, ale hodně. Takže jen přidat práci a je to. Hodně práce. Dneska jdu k doktorce, bude to asi na dlouho, určitě se bude ptát, jak to bylo v RIAPSu. Teď mi to připadá, že to bylo před lety. V sobotu měl H první prodlouženou. Šli jsme tam na hodinku. Víc bych nezvládla, jsem ale ráda, že jsem si s ním zatancovala. Letí to, letí. V neděli jsme byli u I, už jsou hezky zabydlený. Láká mě přestavovat jim nábytek, ale je to jejich byt. A taky mají nové kotě – přišlo v pátek k nám. Je celé černé a pěkný lumpík. Snad s ním budou spokojený. Psi jsou střídavě kamarádi a protivníci. Dneska jsme je nechali na sebe řvát, až je to přestalo bavit, tak jsem zvědavá, jestli budou mít chuť se rvát. Chtěla jsem se stavit u kamarádky – má nové štěně, ale teď se mi nějak nechce. Asi jsem zlenivěla. A taky k holičce bych měla jít. Nechám si vlasy odrůst a uvidím, jak budu vypadat šedivá. P se to líbí. Zkusím to. Obarvit se můžu vždycky. Taky bych se měla sejít s J a L. Jsou baby zvědavé.

Nebudu už mluvit se svým stínem.
U ŘEKY PIEDRA JSEM USEDLA A PLAKALA

A v pátek jedu do Prahy na terapii. Jsem zvědavá na toho nového psychiatra. P mě tam vezme, je setkání zaměstnanců. Hezky to vyšlo. Pak asi zajedeme do B. Snad to zvládnu. Chtěla bych kreslit, to mě teď láká víc, než cokoliv jiného z výtvarné činnosti. Asi, že se mi to tak líbilo v RIAPSu. Přitahují mě abstrakce, jen vyjádření pocitů. Je důležité, že nějaké pocity mám. Dřív to tak nebylo. Tak dnes píšu déle než jindy a teď nevím, co psát. Chci zaplnit obě stránky, abych zítra začínala na další straně. Nesmím to psaní šidit, už mi skoro chybělo. Tak hezky se při tom uvolní mozek. Což je asi účel. Aby v něm nebyl plevel. Tak šup, šup – pryč s plevelem. Neříkej, že tam žádný není. Ne, není. Není tam nic :-). Měla bych uklidit nejenom v mozku, ale i doma. Je tu nepořádek a dere mě to. Něco s tím udělám. Ale kdy? Lenochu! Včera jsem přes aukro koupila sedačku, ale ten prodejce se mnou nemluví. Tak jsem zvědavá, jak to dopadne. Je moc hezká. Líbila by se mi tu. Budu ho muset zkontaktovat přes sms, jestli se neozve. Tý jo, tady to vypadá. Kam všechny ty věci dám? Máme malý barák asi. Nebo spoustu krámů. Chtělo by to kontejner a někoho nezávislého, kdo by to vyházel. Na to by byl dobrý H. To by to lítalo. Je tu děsný vedro, sedím kousek od kamen. V zimě to bude super. Teď ze mě leje. No vida, už to bude popsané. Ani jsem to nepostřehla. Už mě taky bolí ruka. Dneska je toho trochu víc, je to za ty ošizené předešlé dny. Budu se snažit to nešidit. Už tu knížku Umělcova cesta čtu potřetí od začátku. Asi musím pomaleji a poctivěji.

Jestliže tahle cesta mě od nynějška nenaučí ničemu novému, aspoň něco důležitého jsem se naučila: je třeba riskovat.

BRIDA

26.10.2009

NIC

25.10.2009

NIC

24.10.2009

NIC

23.10.2009

NIC